Válka

Když Józef Czapski vzpomínal na dobu, kdy byl mezi léty 1939–1941 vězněn v sovětských zajateckých lágrech, napsal: „Každodenní kreslení mizernou tužkou na papíře příšerném jako vata – to byla moje záchrana.“

V táboře kreslil své kamarády spoluvězně. Zachycoval to, co dělali, ale také to, v jakém prostředí tam pobývali. Portrétů a kreseb se nedochovalo mnoho. Ty z nich, které se zachránily v Czapského táborových denících, posloužily režisérovi Andrzeji Wajdovi při práci na filmu Katyň.

Józef Czapski v centru vojenské rozvědky, 21.1.1943, Matson Photo Service, veřejná doména, via Wikimedia Commons

Kurátor Národního muzea v Krakově Janusz Nowak, který před více než dvacíti lety inventarizoval předměty z archivu Józefa Czapského a jeho sestry Marie Czapské, ale také prostudoval malířovy deníky, napsal:

Právě při portrétování spoluvězňů ve Starobělsku se u Czapského vyprofilovala ta bezprostřednost vidění, schopnost bleskově zachytit nejen to, co je vidět zvnějšku, ale především nitro kreslené osoby a její psychologii. Táborová realita tvůrčímu procesu naprosto nepřála, zejména kvůli nedostatku nezbytného soukromí pro umělce. Proto opakovaně zdůrazňoval, že nejvýrazněji pociťoval vlastní svobodu, když ležel v nemocnici a pozoroval ‚neustále modré nebe, jak se mění od rána do večera,‘ což mu připomínalo Matisse. Tyto odlišné světy, s nimiž o samotě, jakoby nepřítomen, obcoval Czapski během své nemoci, popsal Bronisław Młynarski, jeho druh z nemocničního pokoje ve Starobělsku. A malíř sám trefně vystihl slovy to, co v sobě cítil od začátku války a co pro něj znamenalo vyjádřit se kresbou:

„Snad dojde i na to, abych mohl každý den aspoň trochu kreslit? Mohlo by mi to pomoct upevnit materiál, udržet v sobě zapálenou lampičku, ale zatím je nutno se toho vystříhat, aby to v denících a kresbách nebylo jen povrchní grafomanství.“ [Januszem Nowakem čtený úryvek záznamu pořízeného ve vlaku cestou do Alexandrie 23. 3. 1944]

Portrétovat kamarády právě v zajateckém táboře pro něj bylo nejen mimořádně fascinující, ale zároveň i vyčerpávající. Jestliže výše zmínění pozorovatelé – autoři vzpomínek ze Starobělska – popisovali lágrovou každodennost slovy, Czapski tak činil ve svých kresbách, na nichž dokumentárně zachycoval niterné prožitky a pocity nejisté budoucnosti u důstojníků, kteří tam byli vězněni. Nepochybně si v tu chvíli ani nedovedl představit, jak hodnotná jednou tato jeho dokumentace bude a že se stane svědectvím ne nepodobným tragickým podobiznám u rakve. Zasílal ji totiž nejen svým nejbližším do Polska, ale po 5. 3. 1940 si ji portrétovaní v kapsách uniforem brali s sebou do hrobu.“

Nicméně nejen v době pobytu v lágrech, ale také během vojenské anabáze s Andersovou armádou to bylo právě kreslení, co mu dávalo motivaci k přetrvání a umožňovalo bystřit si představivost a cvičit spojení oka s rukou.

Malování jej zachraňovalo i v dobách míru, kdy žil ve Francii. Práce na obrazech, vize a okouzlení přenesené na plátno – to vše mu skýtalo pocit štěstí.

Texty Elżbieta Skoczek