Evropa v rodině Czapských
Józef Czapski napsal v eseji Konverze k polskosti:
„Je pro mě velice obtížné hovořit o polskosti, protože moje polskost rostla nečekaným způsobem. Všichni jsme byli vlastenci, všichni jsme zpívali Jeszcze Polska nie zginęła… a taky Kde domov můj, protože moje matka byla Rakušanka z Čech a považovala se za Češku. Naopak otec byl národnostně nevyhraněný. Řádný Polák, šlechtic a to je vše. Vždyť náš děd byl vysokým úředníkem carského Ruska. […] Můj děd v mládí psával o Rusku jako o „notre patrie“. Později však na Rusko zcela zanevřel a neexistovalo v té době silnějšího slova, jehož by nepoužil, mluvil-li o Rusku. Různé naše pobaltsko-ruské tetičky se dokonce pohoršovaly, že takhle se v přítomnosti dětí mluvit nesmí. A ty děti – to byl kupříkladu Cziczerin (Čičerin), pozdější bolševický komisař. Byl to neuvěřitelný spletenec. […] Moje babička byla pobaltská Němka.“
Józef Czapski se narodil 3. dubna 1896 v Praze v sídle dvojitého českého místodržícího Františka knížete z Thun-Hohensteina (Franz von Thun und Hohenstein), který se – jak sám uváděl – společně se svým politickým rivalem Kazimierzem Badenim snažil o to, aby došlo „ke spravedlivému vyrovnání českých a německých zájmů v Čechách, a to především skrze podporu významu češtiny jako úředního jazyka“. Rodištěm polského malíře je tedy Thunovský palác (zvaný též Kolovratský) v Nerudově ulici číslo 20.
Prarodiče
Z matčiny strany byl jeho dědečkem Bedřich František Josef z Thun-Hohensteina, narozený 7. května 1810 v Děčíně, rakouskouherský politik a diplomat, předseda frankfurtského sněmu a majitel děčínského panství.
Jeho babičkou byla Leopoldina hraběnka von Lamberg.
Vlastnili nádherné paláce v Praze a jiné majetky jak na území dnešní České republiky, tak i Rakouska.
Z otcovy strany byl jeho dědečkem hrabě Emeryk Hutten-Czapski, erbovně spjatý s rodem Leliwa. Měl vynikající vzdělání, znal sedm jazyků a zdědil rozsáhlý majetek. Po studiu nastoupil do státních služeb v carském Rusku, kde to dotáhl na vysoké pozice. Mimo jiné se v roce 1865 stal zástupcem petrohradského gubernátora. Carská politika a situace v ruském záboru rozděleného Polska jej však zklamaly, popsal je slovy: „Poměry v Rusku za Alexandra III. byly pro Poláka nesnesitelné.“ V roce 1879 tedy opustil carské služby a usadil se na svém panství ve Stańkowě (v dnešním Bělorusku), kde po řadu let shromažďoval kolekce ruských a polských mincí, medailí a řádů, bankovek, ruských a polských grafik, militarií, skla, vzácných tkanin, obrazů a starých tisků.
„Probudila se v něm polskost, dlouhá léta zanedbávaná, a rozhodl se tenkrát – snad to dokonce byl demonstrativní krok –, že prodá celou svou numismatickou sbírku ruských mincí a bude propříště sbírat výhradně mince a medaile polské. Svou ruskou sbírku prodal velkoknížeti Georgiji Michailovičovi Romanovovi.“ V roce 1872 si Emeryk Hutten-Czapski, ještě jako vysoce postavený úředník, mohl dovolit zakoupit panství Przyłuki s polnostmi, lesy a třemi statky, které následně zdědil otec Józefa Czapského.
V roce 1894 se malířův dědeček rozhodl, že se společně se svými sbírkami přestěhuje do Krakova. Zakoupil tam patrový zámeček a právě zde, ve Wolské ulici číslo 12 (v současnosti Piłsudského 12) zřídila po šlechticově smrti jeho manželka Elżbieta Karolina von Meyendorff, babička Józefa Czapského, pro jeho sbírkové předměty Muzeum Emeryka Hutten-Czapského a v roce 1903 tyto kolekce odkázala městu (dnes jsou součástí fondů Národního muzea v Krakově).
Rodiče
Polský umělec byl synem hraběnky Josefy Leopoldiny z Thun-Hohensteina (Rakušanky) a hraběte Jerzyho Hutten-Czapského (Poláka).
Na podzim roku 1885 přijel Jerzy Hutten-Czapski společně se svými rodiči do Sławuty, kde stál nádherný zámek rodu Sanguszků. Jako hosté tam v té době pobývaly hraběnka Thunová se svou nejmladší dcerou Josefou (v Polsku známá i jako Józefa nebo Juża), která byla jejím jedenáctým potomkem a narodila se v roce 1867.
A právě zde, na místě obklopeném nádhernými lesy a stájemi s čistokrevnými araby, se seznámili rodiče Józefa Czapského.
„Vyjížďky na koních umožnily mladým poznat se, porozumět si a zamilovat se,“ napsala Józefova sestra Maria Czapská. „Oba byli štíhlí a vysocí, otec měl kaštanové vlasy a matka byla zrzavá blondýnka s copem spleteným do koruny. Z dobových fotografií na nás hledí modré, ještě dětské oči v protáhlé, a přitom zároveň buclaté tváři.“
Jerzy Hutten-Czapski požádal hraběnku Thunovou o ruku její dcery, ale souhlas k zasnoubení nezískal.
Příčinou znepokojení byla skutečnost, že už druhá dcera hraběte Thuna by si vzala Poláka. V roce 1868 se totiž Karolína, o devatenáct let starší Josefina sestra, vdala za Poláka knížete Romana Sanguszka ze Sławuty.
„Paní Thunová požádala o šestiměsíční odklad, šestiměsíční zkušební dobu. Matce bylo osmnáct, otci čtyřiadvacet,“ napsala Maria Czapská. „Na jaře roku 1886 proběhly v Praze oficiální zásnuby a termín svatby byl stanoven na první dny srpna. Měla se odehrát v Děčíně. Prarodiče Czapští přichystali své sídlo v Przyłukách, aby tam mohli novomanžele hostit. […] Ve Vídni se připravovala svatební výbava pro nevěstu. Veškeré prádlo, nádobí a příbory nesly iniciály nikoli nevěstiny, jak to bylo ve zvyku v Polsku, nýbrž – podle zvyklostí rakouských –iniciály budoucího manžela, což byly v tomto případě dvě J a dvě C propletené monogramem.“
Před svatbou se všichni nejprve vypravili do moravských Kvasic, kde Thunové vlastnili rozsáhlé panství a po smrti Bedřicha Františka Josefa z Thun-Hohensteina se tam usadila Josefina matka se svými nejmladšími dětmi.
Jednoho večera „se konala pocta panských úředníků novomanželům, zazněly proslovy, zazářily ohňostroje, hrála hudba. Jerzy Czapski promluvil krátce a v němčině. Jeho manželka obdivovala hraběnku Thunovou za její energii a smysl pro organizaci. Vdávala už šestou dceru! Den sňatku byl určen na 7. srpna, měl jej udělit pražský arcibiskup Schönborn, jenž byl s Thuny příbuzensky spřízněn. Z Kvasic se tedy vydali do Děčína, kam se sjelo nevěstiných pět starších sester s manželi a dětmi.“
Přijel rovněž ženichův bratr a početní bratranci a sestřenice. Nevěstin bratr František Thun-Hohenstein ukazoval všem hostům své majetky v údolí řeky Labe, překrásné lesy a vzorně vedené statky. Navštívili i zámeckou kapli s rodinnou hrobkou, večer pak hrála hudba a všichni tančili.
„Dokonce i ženich, který nikdy netančil, se tehdy připojil k ostatním,“ psala Maria Czapská.
Sňatek proběhl v sobotu 7. srpna 1886. Počasí novomanželům přálo. Předtím ještě arcibiskup biřmoval ženicha.
Po obřadu se k pohoštění zvanému „déjeuner dinatoire“ posadilo na 50 lidí a hned nato mladí manželé odjeli do Drážďan.
„Chudák Juża,“ psala babička Czapská, „prolévala slzy, když se loučila s milovanou matkou. A dnes jsou v Drážďanech – šťastní a sami. Nechť jim pomáhá Bůh. Zahrnuli nás tu vřelostí a projevy důvěry, odvážím si odsud nezapomenutelné vzpomínky.“
Mladí manželé nejeli na tradiční svatební cestu. Z Drážďan pokračovali přes Berlín a Varšavu do Minsku a odtamtud do Przyłuk.
Nezkušená devatenáctiletá hraběnka Josefa stanula – bez znalosti polštiny, ale i běloruštiny – na prahu novogotického zámku, který jeho předchozí majitelé nechali přestavět z někdejšího baziliánského monastýru. Právě zde měla vychovat osm dětí a s manželem prožít sedmnáct let. Právě zde měla předčasně porodit dceru Teresu, která pokřtěna vodou záhy zemřela, a právě zde „měla maminka umřít tak mladá,“ jak to popsala její dcera a Józefova sestra Maria Czapská.
Příběh obou rodin zevrubně zaznamenala Maria Czapská ve své knize Evropa v rodině (Europa w rodzinie).
Sourozenci
Czapski měl sedm sourozenců: Leopoldynu Elżbietu (1887–1969), Elżbietu Marii (1888–1972), Karolinu Marii (1891–1967), Marii Leopoldynu (1895–1981), Stanisława Gedeona (1898–1959) a Różu Marii (1901–1986). Jeho nejmladší sestra Teresa žila pouhých pár hodin. Zemřela po předčasném porodu v roce 1903.
Narození Józefa Czapského v Praze
Józef Czapski se narodil 3. dubna 1896, tedy v dobách, kdy bychom na mapě světa Polsko nenašli. Poté, co si Polsko rozdělily mocnosti Rakousko, Rusko a Prusko, se panství rodu Huttenů-Czapských ocitlo na území ruského záboru. Proto také matka porodila své děti v Praze, v rodovém paláci Thunů, nazývaného také Kolovratský, v ulici Nerudově číslo 20.
„Náš dětský pokoj se nacházel nad vjezdovou branou do paláce, nad níž čněla křídla dvou orlů. Na ta křídla jsme sypali holubům nadrobené housky, takže si je také pamatuji jen seshora.“
Józef byl pokřtěn již 4. dubna v pražském chrámu svatého Mikuláše.
Po několika měsících se matka s maličkým Józefem vrátila do Przyłuk, kde chlapec následně strávil své dětství.
Jako prvorozený syn byl matčiným mazánkem. Mohl se při jídle posadit nejblíž k ní a hojně trávit čas v matčině pokoji.
V domácnosti u Czapských se hovořilo polsky, německy a francouzsky. Děti se vzdělávaly doma a měly prověřené učitele.
Czapski v jednom rozhovoru vzpomínal: „Moje matka byla Rakušanka, moje babička zase pobaltská Němka, můj otec byl v Rusku a pak v Polsku. Já jsem se narodil v Praze, kde žila moje babička. Mohu ve vší vážnosti prohlásit, že nám v žilách kolovalo hodně nepolské krve. Jestliže jsme se stali opravdu Poláky, vděčíme za to matce, s níž jsme zpívali Jeszcze Polska nie zginęła a Kde domov můj. A nikdy v životě na nás nepromluvila jiným jazykem než v polštině.
Tudíž moje matka byla tím, kdo nás vedl k polskosti. Můj otec byl v tomto ohledu vcelku nevyhraněný. Byl to majitel rozsáhlých pozemků, udržoval vztahy s Rusy, ač jsme Rusy u nás doma nikdy nehostili. Nicméně byla už to taková tradice – dědeček byl totiž ruským úředníkem. K návratu do Polska tedy došlo ve chvíli, kdy můj dědeček odešel z carských služeb, odvezl veškeré své sbírky a přesídlil do Krakova, kde založil Muzeum Czapských. My jsme pochopitelně Polsko milovali, v polštině přemýšleli, zpívali polské písně, jako byla třeba Cześć wam Panowie Magnaci (Čest vám páni magnáti), tu jsme měli moc rádi, ale chuť bojovat za polskou nezávislost podnítil Piłsudski v Haliči. My jsme něco takového neznali. Já jsem ze sebe vlastně udělal Poláka, a to oddaného Poláka, až když jsem přijel do Krakova a poznal Stanisława Brzozowského, a právě až Brzozowski, Żeromski a jim podobní nás přivedli k polskému národnímu a společenskému uvědomění.“
Czapski ztratil matku v raném věku v roce 1903. Bylo mu tehdy sedm. Došlo k tomu v důsledku porodu osmého dítěte – Teresy. „Až do konce života byla při smyslech, loučila se s dětmi a udílela jim poslední pokyny,“ napsala Maria Czapská.
O prázdninách roku 1903 povolali Czapští za účelem péče o děti z Čech slečnu Škroupovou. Byla to dcera hudebního skladatele a autora melodie české národní hymny. Právě ona se starala o děti, když jejich matka umírala v agónii.
Na své dětství vzpomínal Czapski, přestože přišel o matku tak brzy, jako na šťastné. Vždy jej obklopovaly hodné ženy, ač po smrti se péče o děti ujaly Czapského sestry, především Leopoldyna, Elżbieta a Karolina, které byly někdy ve vztahu ke svým sourozencům autoritativní. Czapski si však nikdy nestěžoval. Negativně se vyjadřoval pouze na adresu učitele Władysława Iwanowského.
Když se Czapského ptali, jestli se chtěl stát malířem odjakživa, odpovídal, že v mládí až do roku 1920 hodně cvičil na klavír a měl za to, že svůj život spojí s hudbou (podobně jako to učinil jeho mladší bratr Stanisław).
„Jednou v létě,“ vzpomíná Maria Czapská, „se Józef se chtěl učit sochat […] Z Krakova tedy přijel umělecký sochař, jehož doporučil rodinný přítel sochař Ludwik Puget. […] Otec nám nic neodříkal, nechával nám volnost a našim přáním byl nakloněn. […] Sochařský ateliér jsme zřídili v prostorném a světlém neobývaném, protože nevytápěném pokoji v druhém patře; Józef modeloval z hlíny, já jsem kreslila uhlem a jako model nám sloužil kulhavý zvoník Mazurkiewicz.“
Kresbě se začal učit pod vedením Jarosława Tyszyńského, který do Przyłuk jezdil, aby tam formoval vkus mladého Józefa.
V roce 1920 bolševici zabavili rodině dům i klavír, takže se Czapski o to víc přiklonil k výtvarnému umění, přestože jeho otec odjakživa spojoval jeho budoucnost s kariérou úředníka. Bolševická revoluce v Rusku však otce přinutila revidovat plány.
Když Polsko opětovně získalo nezávislost a po 123 letech se vrátilo na mapu světa, Józef Czapski zamlčel, že studoval ruskou univerzitu, a zapsal se v únoru 1921 ke studiu na krakovské akademii výtvarných umění.
Texty Elżbieta Skoczek